Čeština (Česká republika)English (United Kingdom)Deutsch (DE-CH-AT)Russian (CIS)Español(Spanish Formal International)
Banner
Banner
Banner
Banner
Banner


Asuncion (Paraguay) PDF Tisk Email
Text a foto: Petr Nazarov   
Úterý, 08 Květen 2012 14:18

Když vystupuji na autobusovém nádraží v Asuncionu, mám poprvé při mojí cestě Jižní Amerikou zvláštní pocit. Jsem široko daleko momentálně jediný mezi stovkami místních lidí, který se vizuálně zásadně odlišuje nejen barvou pleti a vlasů. Však se také hned stávám středem zájmu desítek zvědavých očí. Ne všichni směrem ke mně vysílají přátelské pohledy, ale jsem smířený s tím, že tak už to chodí. Spoléhám na kapesního průvodce o Jižní Americe, kterého jsem si koupil v Čechách a kde nalézám několik málo informací o infrastruktuře Asuncionu.

Jak během chvilky zjišťuji, s angličtinou tady nemám nejmenší šanci. Lámavou španělštinou se tedy ptám jednoho místního muže, jak se dostanu do centra. Ten na mě spustí veškeré informace podávané stylem kulometné palby a já nestíhám pojmout ani desetinu toho, co mi právě řekl. Rozumím však jím několikrát opakované číslo diecinueve, tedy devatenáct. Na vše mu odpovídám sí (ano). Když mi vše dovysvětlí, čeká chvíli na nějakou moji reakci, ale když opakuji stále jenom sí a grácias (děkuji), s úsměvem odchází. Obratem si uvědomuji, že se mě na konci svého proslovu tázal, jak se jmenuji a já mu odpověděl „sí“. V té chvíli jsem si totiž ještě snažil v hlavě utřídit a přeložit jeho výklad.

Hledám tedy autobus číslo devatenáct, který po nějaké době konečně přijíždí. Jedná se o hodně stařičký (podle mě několik desítek let) autobus značky Mercedes ještě s dřevěnou podlahou a hlavně s děsivě hlučným motorem. Jedeme asi hodinu a já mezitím střídavě pozoruji ulice a lidi kolem nás, střídavě studuji v knize, kde je v centru možné nalézt nejvýhodnější ubytování.

Po hodině vystupuji na náměstí Plaza Uruguaya a chvíli se rozhlížím, částečně zaskočen úplně novým prostředím. Největším překvapením je pro mě teplota, která v tu chvíli dosahuje pětačtyřiceti stupňů a je zde znát vysoká vlhkost vzduchu, takže jsem během dvaceti minut úplně celý propocený. V takovém horku chci co nejrychleji nalézt nějaké útočiště, abych mohl odložit svůj batoh a také se po dlouhém dni osprchovat. Na náměstí objevuji nádherný hotel, ale protože patří k těm nejdražším a já plánuji zůstat několik týdnů, hledám něco levnějšího. Procházím ulicemi a všude registruji zvídavé oči, které přemýšlejí, co jsem asi zač. Směřuji svůj krok dolů k řece (Asuncion je vystaven ve svahu k rameni řeky Rio Paraguay), kde se nachází guvernérský palác.

Přicházím k přístavu, odkud vyplouvá loď do Concepcionu a konečně se doklopýtám ke dveřím domu s částečně opadanou omítkou, kde by se měl nacházet jeden z levnějších hotelů. Dům se nachází v ulici svažující se k přístavu. Na jedné straně ulice jsou ze dřeva a plechu zbudované primitivní boudy, před kterými posedávají bezdomovci. Něco na mě pokřikují, ale snažím se je nevnímat. Po chvilce zvonění a bušení na dveře vylézá ospalá žena a zve mě dál. Hotel se nachází v prvním patře ošuntělé koloniální budovy, a když mi paní domu ukazuje pokoj, jsem zdrcen. Byl jsem připraven na hodně, ale na tohle rozhodně ne. Opadaná omítka odhaluje několik vrstev a nátěrů, ve stropě jsou vidět zrezivělé traversy a dřevěná podlaha je na několika místech proděravělá. Nemám ale už sílu ani chuť něco jiného shánět a chci se osprchovat, protože v tu chvíli v tom horku už ze mě doslova lije. Paní říká, že jedna noc stojí zhruba naše dvě stovky, ale když prý zůstanu alespoň noci tři, poskytne mi slevu na stovku za noc. Nepřemýšlím ani neodporuji, nakonec přežil už jsem i horší věci, a tak souhlasím s tím, že si musím co nejdřív sehnat něco lepšího. Jak se později ukáže, cena za pokoj je sto korun za noc tak jako tak, ale paní nemá žádný kšeft, čemuž se vůbec se nedivím, a chce mě pozdržet co nejdéle. Já jí na tenhle trik se slevou bohužel skočím. Platím v dolarech domluvenou sumu, kupuji si od paní domu rovněž zásoby pití a jdu okamžitě do sprchy, která ale není součástí pokoje. Sprcha a záchod už mají něco za sebou a snažím se nevnímat plesnivé zdi kolem sebe. Hlavní je, že se mohu alespoň trochu osvěžit po náročném dnu.

Jdu ještě na chvíli ven a jen tak bloudím okolními ulicemi s rozpadajícími se budovami. Večer se snažím co nejrychleji usnout, ale nejde mi to. Je ještě pořád neuvěřitelné horko a ta vlhkost mi nedá spát. Jdu k mohutné okenici, která zakrývá vchod na malý balkónek, jenž je součástí pokoje. Když se mi podaří s námahou pohnout dřevěnou okenicí, vycházím na balkon, ze kterého se mi naskýtá „romantický“ pohled přímo na plechová obydlí bezdomovců, kteří už mě stihli opět zaregistrovat a s pokřikováním vysílají pozdravy mým směrem. Vzduch vně místnosti je o trochu svěžejší, ale během chvilky se musím uchýlit zpět dovnitř, jelikož na mě útočí hejna komárů. Dočista jsem zapomněl koupit nějaký prostředek proti komárům. V téhle zemi řádí žlutá zimnice a v posledních letech hojně i horečka dengue, tedy nemoci, jenž se přenáší komářím bodnutím. Na horečku dengue umírá v posledních letech hodně dětí a seniorů, kteří jsou proti této nemoci nejméně odolní. Ještě před odjezdem jsem v Čechách absolvoval očkování proti žluté zimnici, stejně tak proti žloutence a tyfu, ale proti horečce dengue prozatím existují jen ne zcela osvědčené léky. Musím tedy přečkat noc v téhle vyhřáté a vlhké místnosti. Teplota i přes noc přesahuje třicet stupňů. Naštěstí mám v místnosti alespoň stropní ventilátor, jediný luxus tohohle hotýlku. Ten situaci trochu zlehčuje a já nakonec usínám. Ráno se probouzím úplně zpocený a jdu okamžitě znovu do sprchy. O snídani si tady můžu nechat jen zdát, a tak vyrážím do centra poohlédnout se po nějakém občerstvení.

Nejprve si ale musím rozměnit americké dolary na paraguayské guaraní, což je zdejší měna, pojmenovaná podle původních domorodých indiánů. Jdu na hlavní náměstí, které je představováno čtvercovou plochou rozdělenou dvěma překříženými cestami na čtyři menší čtverce, z nichž každý nese svůj název. Na jednom velkém náměstí tak najdete v podstatě hned náměstí čtyři. Zkouším vybrat v automatu peníze ze své Visa karty, ale má karta je odmítnuta. Zkusím tedy jiný automat, říkám si, ale nikde žádný momentálně nenacházím. Vidím banku, která otvírá za několik minut a před bankou už kromě ozbrojenců postává i několik klientů. Když se otvírají dveře, vcházím dovnitř a stoupám si do fronty. Za mnou se během pár minut vytvoří řada čekajících táhnoucí se až ke dveřím prostorné budovy. Přicházím na řadu a hned se ptám, jestli přítomná zaměstnankyně hovoří anglicky. Chladně mi odpovídá, že ne a dále španělsky něco vysvětluje. Já přestávám rozumět a nemám potuchy, co říká. Po chvíli už začínají být lidé za mnou netrpěliví, že ztrácejí svůj čas kvůli nějakému gringovi, a já docházím k názoru, že bude lepší to pro tentokrát vzdát. Potřebuji ale peníze na nákup jídla a pití. Naštěstí chvíli po opuštění banky zjišťuji, že na ulici u hlavního náměstí postává několik chlapíků a když jdu okolo nich, každý z nich vždy zasyčí „cámbio ... cámbio“ (cámbio=výměna). Uvědomuji si, že tihle chlapíci jsou jistou obdobou našich porevolučních veksláků, kteří nabízeli směnu peněz zahraničním turistům. Asi u třetího z nich se tedy zastavuji a ptám se na kurz. Španělsky jsem se naučil počítat docela dobře a jeho kurs je jen nepatrně jiný než v bance. Nechci teď řešit výhodu nebo nevýhodu téhle směny, protože nutně místní měnu potřebuji. Rozměňuji si tedy sto amerických dolarů. Chlapík je spokojen a podává mi ruku na znamení dobrého obchodu. Ptám se ho, kde si můžu dát snídani. Ukazuje mi cestu rovně a pak doprava a říká název podniku. Podle jeho instrukcí opravdu nacházím příjemné bistro, kde se s úlevou posadím a v klidu posnídám. První nejtěžší kroky už mám za sebou, říkám si, teď už jen zkontaktovat lidi z Charitas a najít jejich sídlo. Po snídani jdu k telefonní budce a vytáčím číslo Elizabeth, ředitelky Charitas. Hned po druhém zazvonění se dočkám odezvy a ze sluchátka se line příjemný hlas. Anglicky se představuji a Elizabeth, která je na druhém konci aparátu, mě vítá v Paraguayi a zve mě do sídla Charitas. Domlouváme se na odpoledne a Elizabeth říká, že se ještě dnes bude snažit zprostředkovat mé setkání s Liz, dívkou, které přispívám již několik let na školu a výdaje s tím spojené, a která mě přivedla do Paraguaye.

Ukázka z knihy "Jižní Amerika-z Buenos Aires na Machu Picchu"