Čeština (Česká republika)English (United Kingdom)Deutsch (DE-CH-AT)Russian (CIS)Español(Spanish Formal International)
Banner
Banner
Banner
Banner
Banner


Buenos Aires (Argentina) PDF Tisk Email
Text a foto: Petr Nazarov   
Úterý, 08 Květen 2012 09:21

Jedu necelou hodinu a už za jízdy jsem doslova šokován rozlehlostí a chaosem ve městě. Když se blížíme k centru, vidím v místech, kde stojí výškové domy, na pilířích zbudovanou osmiproudovou silnici a my projíždíme doslova pár metrů kolem balkónů, kde lidé zrovna věší prádlo. Všude vidím nepořádek a naprostou disharmonii. Vystupuji kousek od přístavu, což je ještě pár kilometrů do středu města, ale v  tom chaosu naprosto ztrácím orientaci. Beru si tedy taxi a nechávám se odvézt k hotelu, který jsem si vybral v průvodci.

V recepci má zrovna službu usměvavá dívka a anglicky mi vysvětluje několik pravidel a možností.  Jsem docela unaven, v letadle vsedě dokážu usnout vždy jen na pár minut a i tentokrát jsem po celou dobu letu sledoval nabízené filmy nebo poslouchal hudbu. Mladík, který zrovna postává u recepce a jenž je také zaměstnancem hostelu, rozpoznává moji únavu a nabízí mi, že mi uvaří něco na „probuzení“ - je to čaj maté. Se zájmem a zvědavostí ho tedy následuji do přilehlé kuchyňky, kde nechává vařit vodu a připravuje vše potřebné. Přitom mi začíná vysvětlovat celý obřad - jak dlouho nechat vařit vodu, jaké množství čaje odsypat a jak ho pít. Jako šálek k tomu používá malou nádobku z vysušené vydlabané dýně nazývající se „kalabasa“ a naplňuje ji ze dvou třetin rozsekanými kousky tohoto povzbuzujícího čaje. Ještě než čaj nasype do nádobky, ponoří do ní kovovou tyčinku „bombillu“, která má na spodním konci malé dírky sloužící jako sítko a na horním konci jakousi násosku pro pití čaje. Voda se postupně po těle bombilly nalévá do nádobky a po chvilce už se nasává vylouhovaný lektvar. Po několika hltech mi  začíná nápoj docela chutnat a to asi i díky tomu, že se najednou začínám cítit znovu svěží a tak dopíjím vše, co mi zde bylo zanecháno. Stoupá mi tlak a já se najednou během chvilky cítím neuvěřitelně nabuzen. Je neděle krátce po poledni a jdu se projít. Městem už se přímo vznáším, ale k večeru se už opět trochu otupen vracím zpět do hostelu. Dám si sprchu a jdu hned spát. Na pokoji jsem sám a okna mám směrem do jakéhosi světlíku, kam neproniká nekonečný hluk ulice. V klidu usínám a probouzím se po neuvěřitelných dvanácti hodinách spánku.

Druhý den se vydávám do ulic Buenos Aires a první čtvrtí, kterou chci vyhledat, je San Telmo, čtvrť plná starobylých domů, kde se scházejí umělci. Jedná se o nejpohostinnější čtvrť ve městě. Procházím starobylými uličkami, ale zaráží mne mezi starými koloniálními budovami tyčící se necitelně zasazené výškové budovy. V této čtvrti se nachází velké množství obchodů se starožitnostmi a každou neděli se na Plaza Dorrego koná trh, jenž se roztahuje i do přilehlých ulic . Další den se pěšky vydávám do pět kilometrů vzdálené proslulé čtvrti La Boca, vytvořené italskými přistěhovalci. Procházím starými neuklizenými ulicemi kolem monstrózního stadionu La Bonbonera, kmenového stadionu klubu Bocca Juniors, a jdu se podívat do útrob komplexu, kde se nachází i muzeum klubu. Všude vidím hlavně zvětšeniny Diego Maradony, nejslavnějšího hráče nejen tohoto klubu, ale i celé Argentiny. Mnohem překvapující jsou pro mě lahve vína i piva s etiketou klubu, který si tyto nápoje i vyrábí. Pak už přicházím do El Caminito, pěší zóny lemované domy pobitými vlnitými plechy, jenž září všemi barvami  čerstvých nátěrů. Procházím kolem páru, který ve stylovém oblečení tančí tango přímo na pěší zóně.  Se zájmem zastavuji a vytahuji fotoaparát pozorujíc ladné pohyby tanečníků. Po chvíli dělá tančící pár přestávku a sličná dívka mezitím obchází kolemstojící, kteří jí přispívají trochou peněz do nastaveného klobouku. Poté vyzývá vytypované jednotlivce k tanci, přičemž dochází i na mě. S díky odmítám. Po chvilce se ubírám pomalým tempem dál. Je zde nepřeberné množství krámků se suvenýry a několik příjemných kaváren. Najednou vidím, jak směrem ke mně přichází v argentinském dresu oblečený božský Diego Maradona…zblízka ale poznávám, že tohle není skutečný Maradona, ale jen jeho celkem povedený dvojník navlečený do dresu, trenýrek i kopaček. Připravuji foťák a směřuji ho na jeho tvář. V tom mě dotyčný zahlédne a okamžitě se otočí, obchází mě s odvrácenou tváří, nataženou rukou a mumlá něco v tom smyslu, že nejdříve musím zaplatit a až pak si ho můžu zvěčnit. Nechci utrácet peníze za focení téhle napodobeniny, a tak pokračuji dál. Navštěvuji nehezkou ZOO, v jejíž bezprostřední blízkosti se tyčí výškové budovy. Stavím se na prý turistické atrakci číslo jedna, hřbitově Recoleta, který je zbudován na luxusním místě ve čtvrti stejného jména. Je to komplex soch, zdobených fasád a několik metrů vysokých hrobek. Jsou zde pohřbeny proslulé osobnosti Argentiny včetně světoznámé Evity. Při procházení tohoto neobvyklého hřbitova opět vidím všude kolem hradeb přečuhující výškové budovy. Zajímavým, i když přelidněným místem, je pěší zóna Florida. Narážím na shromáždění homosexuálů, lesbiček a transexuálů, které je doprovázeno koncertem lokálních kapel. Účast je hojná, ale absolutně se to nedá srovnat s tím, když si vybavím podobný průvod Mardi Grass v Sydney, který je asi největší svého druhu ve světě.

Největším adrenalinovým zážitkem se pro mě tři dny před mým návratem stává ligové fotbalové utkání na stadionu Boccy Juniors. Na stadion se vydávám s Rebecou, lístky jsou bohužel už vyprodané, ale funguje tu mnoho překupníků, od kterých kupujeme vstupenky za dvojnásobnou cenu. Stadion je už hodně starý a je to na něm znát. Ve stěnách jsou vidět praskliny a omítka je místy hodně omlácená. Tento stadion je tvořen prstencem tří tribun, které jsou hodně strmé a další tribunou s kójemi pro významné osobnosti, která je kolmá k hřišti. Když stoupáme po schodišti až do nejhořejšího patra a vcházíme do vnitřní části stadionu, hráči právě nastupují na trávník a šedesát tisíc lidí začíná běsnit. Všichni začínají skákat jako šílení (když je pozoruji, říkám si, že někteří z nich musejí být skutečně doslova šílení). Naprostým šokem se pro mě ovšem stává, když zjišťuji, že se to celé obrovské betonové monstrum pod námi začíná díky mohutné rezonanci hýbat. Dívám se na Rebecu, která na tohle také není připravena a ani jeden z nás nemá zrovna nejlepší pocity. Přemýšlíme, že půjdeme raději někam do spodních částí tribuny, ale stadion je narvaný a ve spodních částech plný vyvádějících fanoušků. Po chvilce se poskakování všech diváků zklidňuje a stadion se přestává hýbat. Oproti atmosféře u nás je tohle nesrovnatelné, lidé pokřikují a fandí celý zápas, celou dobu jsou slyšet bubny, píšťaly, vzduchem létají konfety a občas i vytrhané sedačky. O přestávce chodím po hořejším obvodu stadionu a pozoruji okolní přilehlé čtvrti. Mám odsud skvělý výhled, jsem ve výšce kolem dvaceti pěti metrů. Přestože domácí prohrávají, mám jakožto fotbalový fanoušek neopakovatelný zážitek.

Jsem zdrcen obrovským a neutuchajícím hlukem, nepořádkem a disharmonií města. Na mnoha místech se mezi vlídnými, vesměs vždycky patrovými koloniálními budovami, tyčí nově postavené vysoké domy, které do tohoto stylu vůbec nezapadají. Na ulicích i v hlavních parcích se povaluje nespočet bezdomovců a dalším šokem pro mě je, když přecházím celkem frekventovanou ulici, kde dopravu tam v pravé poledne koordinuje uniformovaný strážce pořádku a kousek od něj je na chodníku hned u silnice pohozená matrace, na které spí další bezdomovec. Nikoho to vůbec nevzrušuje, lidé chodí netečně kolem, auta projíždí, policista se věnuje své práci a v podstatě jediný koho to udivuje, jsem já sám. Na hlavních třídách narážím i na několik močících lidí, kteří svoji potřebu vykonávají přímo na ulici, což je, jak poznávám později, asi běžná záležitost v celé Jižní Americe. Chvíli pozoruji a fotografuji místní chlapce hrající fotbal na malém plácku mezi budovami. Povrch je zčásti kamenitý a hodně nerovný, ale hoši jsou pravděpodobně rádi, že vůbec mají kde hrát. Když chci najít nějaký park, kde by bylo trochu klidu, zjišťuji, že takový najdu jen na okraji města a v této chvíli vzpomínám na Prahu, která se mi najednou jeví jako oáza klidu a míru.

Jedno ráno se vydávám do přístavu a oťukávám situaci, co se možnosti výletu do hlavního města Uruguaye, Montevidea, týče. Od několika lidí jsem slyšel, že je to město, které stojí za návštěvu, a navíc mě láká navštívit další jihoamerický stát. Montevideo je vzdáleno vzdušnou čarou asi jen šedesát kilometrů. Cena za palubní lístek na loď ale není nízká a mě se nevyplatí zúčastnit se jen jednodenní vyjížďky a více času momentálně na tuto cestu nemám. Říkám si tedy, že si vyčlením nějaký čas před návratem domů, což mi stejně nakonec nevyjde. Zkoumám alespoň, jestli je možné dostat se na nějakou pláž na okraji Buenos Aires, kde bych se mohl vykoupat v moři. Nejbližší pláž, která by stála za to, je ale až sto kilometrů jižně od Buenos Aires. Do zátoky, na jejíž jedné straně se nachází Buenos Aires a na straně druhé Montevideo, ústí řeka Paraná a také řeka Uruguay a přivádí do moře mimořádně zakalenou a špinavou vodu.  Když později sedím v letadle a vznáším se nad Buenos Aires, mám možnost vidět do moře zasahující mohutný žlutý jazyk vytvořený zakalenou řekou.

Ukázka z knihy "Jižní Amerika-z Buenos Aires na Machu Picchu"