Čeština (Česká republika)English (United Kingdom)Deutsch (DE-CH-AT)Russian (CIS)Español(Spanish Formal International)
Banner
Banner
Banner
Banner
Banner


Machu Picchu (Peru) PDF Tisk Email
Text a foto: Petr Nazarov   
Středa, 09 Květen 2012 14:40

 

Když asi po hodině jízdy přijíždíme do cílové stanice-Aquas Calientes, beru si plánek, který jsem dostal od Marthy, a po chvilce nacházím patrový hotýlek přímo u řeky Urubamby. Je konec ledna a tedy období dešťů, což je patrné na rozbouřené řece, která se s hlukem valí přes kameny údolím. Recepční mě ubytovává na skromně vybaveném pokoji s balkónem umístněným přímo nad burácející řekou. Ještě mě upozorňuje na dvě možnosti ranního odjezdu autobusem, spolu s průvodcem nahoru na Machu Picchu, hned ráno v půl sedmé anebo v deset hodin. Vzduch už je tady mnohem vlhčí než v Cuscu a počasí i příroda je v této lokalitě spíše tropického rázu. Otvírám si v pokoji okno, uléhám do postele a vdechuji svěží vzduch, ale po chvíli jsem nucen okno zase zavřít, jelikož hluk rozbouřené řeky je tak hlasitý, že mi nedovoluje v klidu usnout.

Ráno dostávám chutnou snídani, ale autobusem nejedu. Cena za dvanáct kilometrů jízdy je opravdu nelidská. Rozhoduji se tedy vystoupat nahoru pěšky. Autobus, který jede necelých dvacet minut, stojí kolem dvaceti dolarů, ale naprostá většina turistů volí tuto možnost. Přeci jen hodinu a půl strmé stoupání po kamenných přírodně zbudovaných schodech není pro každého tím pravým rozptýlením. Já nejprve procházím podél Urubamby a s nadšením si vychutnávám obrovské hory kolem. Městečko Aquas Calientes je umístněno v jakési utopené rokli sevřené mohutnými velikány v tmavozelené bujné vegetaci. Přicházím k mostu a kdesi v mlze nade mnou tuším vrcholek Machu Picchu, jednoho ze sedmi divů světa. Nacházím počátek tůry pro pěší, který vede přímým směrem vzhůru, stoupám mezi porostem vybudovaným schodištěm a na několika místech překračuji prašnou cestu pro autobusy, která se klikatí až nahoru. Začíná drobně pršet a kolem mě je více a více mlhy. Jde se mi celkem dobře, za celou dobu potkávám jen další dva nadšence. Těsně před cílem mají dva pod plachtou ukrytí Peruánci připravené občerstvení. Po úbytku energie beru zavděk dvěma čerstvě upečenými houskami se sýrem a avokádem a než se vydávám ke vstupu do komplexu, v klidu se posadím a posilním.

Když se ale právě včas hlásím mému průvodci u vstupu, začíná hustě pršet. Kupodivu tady není příliš útočišť, kam se před deštěm schovat. Restaurace, která se zde nachází, je z nepochopitelných důvodů zavřena, a tak se většina lidí ukrývá pod plachty, které jsou napnuté u jediného stánku s občerstvením. Ostatní, kteří se sem nevejdou, se uchylují zpět do autobusů, kterých už je tady nahoře několik.  Někteří si berou pláštěnky a i přes nepřízeň počasí zahajují prohlídku. Já čekám nekonečné dvě hodiny, než se můj průvodce s dalšími jemu přidělenými turisty rozhodne, že je čas vyrazit.

Vcházíme do tohoto mystického a bájemi opředeného města a mě se zmocňuje zvláštní pocit. Tolikrát v minulosti jsem viděl na obrázcích nebo na videu tento div světa a přitom jsem pokaždé cítil silnou přitažlivost k tomuto místu. Tento pocit sounáležitosti a magického spojení teď několikanásobně vzrůstá. Procházíme kolem terasovitých políček, na kterých Inkové pěstovali většinou kukuřici a brambory. Během dvou hodin obsáhlého výkladu o historii, zvycích a kultuře dřívějších osadníků se dozvídám spoustu pro mě nových informací.

Machu Picchu objevil v novodobé historii  roce 1911 Hiram Bingham. Když Španělé přišli do Peru, obyvatelé Machu Picchu město opustili a Španěly nebylo nikdy nalezeno a díky tomu se město uchovalo nedotčeno v původní podobě. Město se skládá ze dvou částí, městské a vesnické. V městské části je většina budov a ve vesnické se nachází terasovitá políčka a několik dalších budov. Průvodce nám ukazuje, jaké způsoby Inkové používali pro zpracování kamenů. Jedním z nich bylo vložení mokrého dřeva do pukliny v kameni. Dřevo se postupně roztahovalo a kamen tím začal pracovat, až praskl. Přesto pro mě zůstává velkou záhadou, jak Inkové dokázali vytvořit obrovské kamenné kvádry napasované na sobě, mezi nimiž není možné prostrčit ani list papíru, když jsou složené na sobě. Průvodce říká, že existuje domněnka, že toto město sloužilo kdysi jako univerzita a observatoř zároveň. Na nádvoří se v klidu pase několik lam a jako by ani nevnímaly okolní ruch. Ohromuje mě, jakou dokonalou cestou svedli původní obyvatelé vodu z hor a rozvedli ji úzkými do kamene vytesanými koryty do budov města. Procházíme různými pozůstatky staveb, vidíme observatoř, obětní místnost, společenskou místnost, Posvátnou skálu a mnohé další. To už se pomalu zvedá mlha a začíná vykukovat slunce.

Když stojíme na nádvoří, ptám se na vysokou horu, jež je přilepena k jednomu konci pevnosti. Jmenuje se Huaina Pichu. Vidím totiž, že se po její strmé stěně šplhá několik turistů k vrcholu, kde jsou patrné zbytky nějaké stavby. Tato hora je ale bohužel přístupná jen pro prvních čtyři sta návštěvníků každého dne. Teď už je odpoledne a kvóta byla naplněna hned ráno. Mám tentokrát smůlu, příště tedy budu muset vyrazit brzo ráno. Kdy to „příště“ bude, ještě nevím, ale jsem si jist, že tady nejsem naposled.

Poté, co průvodce vyčerpá veškeré své znalosti a informace, které nám chtěl sdělit, mám ještě asi dvě a půl hodiny času do doby uzavření celého komplexu a ještě si procházím některé jeho části. Vystoupávám na jednu vyvýšenou část a vsedě už za jasné slunečné oblohy zasněně pozoruji toto pompézní místo, ze kterého je cítit závan historie. Přestože je Machu Picchu hodně velká atrakce a potkávám zde stovky turistů, na půvabu tohoto rozsáhlého kusu země to nic neubírá. Ani si neuvědomuji, že turistů začíná ubývat, slunce pomalu klesá a už se téměř dotýká vrcholků hor. Ačkoliv nerad musím se smířit s tím, že zítra budu muset zahájit svoji zpáteční cestu do Buenos Aires.

Ukázka z knihy "Jižní Amerika-z Buenos Aires na Machu Picchu"