Čeština (Česká republika)English (United Kingdom)Deutsch (DE-CH-AT)Russian (CIS)Español(Spanish Formal International)
Banner
Banner
Banner
Banner
Banner


Na Pali Coast - Kalalau trail PDF Tisk Email
Text a foto: Petr Nazarov   
Středa, 11 Duben 2012 07:18

 

Havajské útesy Na Pali Coast na ostrově Kauai poskytují nejen úchvatnou podívanou, ale můžete zde absolvovat i jeden z nejzajímavějších treků na světě. Cesta Kalalau trail v přírodní rezervaci Na Pali Coast State Park je nejkrásnější a zároveň nejnáročnější stezkou na Havaji. Začíná na Kee Beach a končí na Kalalau Beach. Měří celkem sedmnáct kilometrů. Cesta je místy náročná a nebezpečná, však zde také našlo smrt již několik desítek turistů, kteří buď spadli z útesů, anebo je odnesly spodní mořské proudy. Na tuto túru je nutné si předem zajistit povolení, jelikož počet návštěvníků tohoto magického místa je limitován. Kdo si chce trasu vychutnat celou, potřebuje alespoň dva dny.

Kromě několika dalších zajímavých míst na ostrově Kauai je Kalalau trail hlavním cílem mé cesty. Povolení si zařizuji hned po příletu do Lihue, hlavního města ostrova Kauai. Bohužel je povolený limit návštěvníků na tento úsek na několik dní dopředu vyčerpán a musím tedy počkat, než se mohu vydat na trasu.
Pronajímám si auto a při cestování po ostatních částech ostrova sbírám informace o tomto turisticky hojně vyhledávaném místě a zjišťuji, jak se co nejefektivnějším způsobem dopravit na začátek této cesty, na Kee Beach. Pronajatý automobil bych musel nechat pár dní jen tak stát na parkovišti u Kee Beach, což mi připadá celkem zbytečné. Autobus jezdí každou hodinu z Lihue jen do Hanalei Bay, odkud je to ještě asi dvanáct kilometrů.

Hanalei Bay je nádherná zátoka s monstrózními útesy v pozadí a asi nejvíce turisticky okupované místo na ostrově. Několik známých amerických osobností jako například herci Martin Sheen či Pierce Brosnan tady má svá letní sídla. Říkám si, že tu určitě najdu někoho, kdo mě odveze na začátek trasy a den před mým povoleným vstupem na trasu tedy auto vracím v autopůjčovně v Lihue.
Shodou „neuvěřitelných náhod“ se přes Američana Boba, kterého jsem předtím potkal na ostrově Molokai, setkávám s krajanem Liborem, který tu pracuje a přebývá právě v Hanalei Bay. Dopravuji se do Hanalei Bay tedy autobusem a Libor mě odváží na výchozí bod mé cesty, což je pláž Kee Beach.

Na Kauaii často prší a množství srážek činní v průměru 12 500 mm. Déšť zavlažuje obzvláště severní část ostrova, tedy úsek, kde se nachází i Kalalau Trail. Díky tomu beru sebou i malý stan a váha mého batohu se na počátku cesty pohybuje okolo dvanácti kilogramů.

Ty pociťuji na zádech během několika prvních minut při počátečním strmém stoupání po kamenech a výmolech. Asi po půlhodině se dostávám na první horizont, kde se mi otevírá nádherný výhled na celé pobřeží Na Pali. Kolem sebe vidím spoustu pandánů a jiné vegetace. V první fázi cesty z Kee Beach na Hanakapiai Beach měřící tři kilometry potkávám velké množství dalších turistů. Mnoho z nich ale nemá povolení na celý úsek, a proto jdou jen na Hanakapiai Beach. Již před touto kamenitou pláží moji pozornost upoutává dřevěná cedule, na které je vyryto výstražné varování týkající se spodních proudů v moři, které už v těchto místech zahubily desítky turistů, což dokládá četné množství vyrytých čárek symbolizující počet obětí tohoto místa.

Pokračuji dál. Chci se co nejdříve dostat do poloviny cesty do Hanakoa Valey. Vyrazil jsem v osm ráno a doufám, že kolem poledne budu mít polovinu cesty za sebou. Kamenitá cesta plná nerovností je ale poměrně náročná, stále se klikatí, směřuje nahoru a dolů po strmých útesech a v mnoha místech je tak úzká, že se na ni vejde pouze jeden člověk. Některá místa jsou za deště neschůdná a snaha je zdolat se téměř rovná sebevraždě.

Naštěstí mám jako zázrakem celé tři dny krásné slunečné počasí a po dešti není ani známky. Přece jen se nakonec před polednem dostávám do Hanakoa Valey, kde již kempují někteří další výletníci. Mnoho turistů si rozloží síly a zdolává celý Kalalau Trail na dvě etapy, přičemž se utáboří na jednu noc právě v tomto údolí. I já už cítím úbytek energie a spotřeboval jsem již tři z celkových pěti lahví vody, které mám sebou. Váha mého batohu tak klesla na devět kilogramů, ale i tak už začínám mít odřená ramena a moje tělo intenzivně pociťuje přepravovanou zátěž nerovným stále se svažujícím a stoupajícím terénem. Polední květnový žár je až spalující, ale toto místo na mě nepůsobí příliš harmonickým dojmem. Je spousta času do konce dne, a tak se rozhoduji pokračovat až do konce.

Třetí a poslední úsek trasy z Hanakoa Valey na Kalalau Beach měří osm kilometrů a zde už potkávám jen zřídka procházející turisty. V panujícím vedru dělám stále více zastávek na odpočinek. Naštěstí v některých místech protékají malé potůčky místy vytvářející mělká jezírka, ve kterých se několikrát osvěžuji příjemně chladivou vodou stékající z hor. Procházím také nejnebezpečnějším místem celého trailu, které se vine po straně strmého útesu. Vyznačuje se jen lehce uhlazenou, lidskými chodidly v obrovském masivu vytvořenou stezkou. Pode mnou se otevírá hluboká propast, a proto raději se držím co nejblíže útesu, i když místa na průchod je tady minimálně.

Asi čtyři kilometry před cílem, přicházím k malé nad útesy přírodně vytvořené planině, nedaleko níž posedává šest lidí. Vidím nataženou celtu, pod kterou má někdo zbudované velmi primitivní obydlí. Zabydlela se tady spásná duše jménem Frank, jenž ze své vlastní vůle pomáhá upravovat nebezpečná místa na trati a poskytuje převařenou vodu kolemjdoucím. Ptám se ho, jak dlouho tady pobývá. Říká, že už skoro dva roky. Každé dva týdny se vydává do města nakoupit nejnutnější zásoby a jinak tráví život v těchto místech v naprosté sounáležitosti s okolní přírodou. Momentálně tu s ním pobývá i jeho družka, která se s námi dává také do hovoru. Frank mi doplňuje zásoby vody a nabízí ještě nějaké jídlo. To odmítám, jelikož jsem si zásoby lehkého jídla vzal sebou. Každopádně mu děkuji hlavně za vodu, která už mi předtím téměř došla. Mám sice pilulky na pročištění kontaminované vody, ale přeci jen beru raději vodu převařenou. Po půlhodině tady stráveného odpočinku se s Frankem prozatím loučím (uvidím jej ještě při zpáteční cestě) a vydávám se na poslední etapu této stezky.

Po necelých dvou hodinách se přede mnou otevírá rozsáhlé údolí Kalalau Valley a cesta se pomalu začíná nejprve pozvolna a poté strmě svažovat dolů. Od údolí k pláži Kalalau beach je to ještě pár set metrů a když přicházím k prvnímu tábořišti vytvořenému ve stínu stromů, vidím několik stanů a relaxujících táborníků. Shazuji batoh k jednomu ze stromů, bez bázně zde nechávám celý obsah batohu, beru jen fotoaparát a hned pokračuji ještě o malý kousek dále na konec této jedinečné cesty, na Kalalau Beach. Když přicházím k asi kilometru dlouhé písečné pláži Kalalau Beach, spatřuji naprosto úchvatnou kulisu mezi kolosálními strmě padajícími útesy, touto pláží a vzdouvajícím se mořem. Z jedné ze skal vytéká příjemně chladivý vodopád, který slouží jako zásoba pitné vody a taktéž jako sprcha.

Na pláži zůstávám až do setmění a pozoruji magický západ slunce, které se pozvolna noří do mořských vln. Poté se odebírám utábořit se. Druhý den ráno se vydávám prozkoumat Kalalau Valley, kde jsou kilometry stezek a je tu i další vodopád. Procházím úplně sám doslova panensky nedotčenou přírodou. V údolí teče několik potoků a některé z nich vytváří až metr a půl hluboké tůně. V několika z nich se osvěžuji a zůstávám pod tekoucím proudem studené vody hned několik minut. 

Po druhé, ve stanu strávené noci, se vydávám doplnit zásoby vody k vodopádu. Zjišťuji ale, že postrádám svoje pilulky na vyčištění vody. Je mi záhadou, jak jsem je mohl někde ztratit. Brzy po mém příjezdu na Havaj mě několik lidí upozorňovalo na znečištěnou vodu, která způsobuje nemoc zvanou Leptospiróza. Tuto nemoc způsobují ve vodě  uhynulá zvířata. Nedá se nic dělat, ještě mám před sebou jeden celý den a náročnou cestu zpátky. Nabírám tedy vodu z vodopádu. Následky žádné nepociťuji a vše dopadá i v následujících dnech bezproblémově.

Když se vydávám na cestu zpět, mrzí mě, že jsem neměl více času a nemohl tak zůstat alespoň pět dní, což je maximální povolená délka pobytu na této trase. Pozvolna stoupám po stezce k útesům a naposledy se ohlížím. Po cestě dělám ještě krátkou zastávku u Franka. Cesta zpátky mi i díky podstatně lehčímu batohu trvá už jen pět a půl hodiny.

Ukázka z knihy "Aloha Molokai"